
Nesnáším ranní vstávání, nesnáším zvuk mého budíku, nesnáším…já už vlastně ani nevím co, ale určitě toho bude hodně. Dnešek jsem vnímala jako každý den mého života, teda do té chvíle než jsem se podívala na svůj velký kalendář s Eiffelovkou. To byl nezapomenutelný pohled. To datum na mě vyskočilo jako čertík z krabičky a udeřilo přímo do nosu, nebo do té mojí velké bambule co považuji za nos. 20.7. ano to je to posvátné datum zakroužkované tlustým červeným fixem. Které bylo ještě tak nenápadně pomalované asi miliónem srdíček a desítkami vykřičníků. Co kdybych zapomněla, že ano. I když myslím si, že na den, kdy pojedu, poprvé do Paříže bych jen tak nezapomněla. No, je to sice výlet s rodiči, ale Paříž je Paříž a nezničí mi ji ani mí postarší rodiče, kteří tam jedou jen kvůli tomu, aby se uvelebili v pětihvězdičkovém hotelu na ultra luxusním křesle a dívali se na pořady, kterým nebudou rozumět ani slovo.
A tak to začalo. Odbila šestá hodina a já byla nachystaná a naprosto vzrušená z toho, že za pár hodin nasednu do velkého letadla, hodím si nohy na stoleček v první třídě a "starejte se o mě letušky". Kufr jsem měla docela velký, teda když nepočítám tři další menší kufříky s kosmetikou a jeden na cenné předměty, které si z Paříže dovezu. Kéž by se mi tam vlezla celá Eiffelovka.
Těch pár hodin odbavování a čekání na letadlo uběhlo docela rychle. V čekárně si vedle mě sedla nějaká starší paní a četla si časopis z roku 98. Ano, tam se dozví hodně novinek, když je rok 2011. Ale třeba jí baví vzpomínat na staré časy anebo je tu ještě jedna možnost, přiletěla z minulosti a zasekla se v časové smyčce. Jejda, měla bych se přestat dívat na ty sci-fi filmy.
Letadlo přiletělo přesně na čas, kufry se nám vezly už do letadla a já pomalu stoupala po jezdících schodech do první třídy v letadle. Jsem ráda, že mám tak bohaté rodiče. Neumím si představit tu jízdu v turistické třídě. Namačkaní na sobě, děda, který kýchá přes celé letadlo, cestující kteří spí s bolestí krční páteře opření o sedadlo před sebou. Nepříjemné. Ale rozhodně se nepovažuju za nějakou holčičku, která si o sobě myslí, když má bohaté rodiče. O prázdninách jezdívám na brigády a peníze od rodičů si vezmu jen v nejvyšší nouzi.
Ale dost o penězích a znovu se upřeme na mou cestu. Celý let jsem prospala, letadlo mě vždy uspí. Vzbudil mě až pilotův hlas, který zval všechny cestující, ať se připraví k přistání. Ano, ano je to tady. Už se blížím Paříži má, už jsem u tebe.
Po přistání při kterém mi nepříjemně zalehlo v uších tak, že jsem na rodiče musela křičet, protože jsem se neslyšela, jsem vyšla z letadla a oslnilo mě úžasné teplé slunce Francie. Na otázku, kam chci jít první, jsem našim odpověděla jasně a zřetelně:"EIFFELOVKA". Můj šestý smysl mě vedl různými ulicemi, potkávala jsem lidi v tom nejluxusnějším oblečení a s tím nejkrásnějším stylem.
Po pár minutách jsem tam došla. Stála tam ve své plné kráse, tyčila se skoro až do nebe a čekala na mě, ano pouze na mě, až si na ni sáhnu, až se jí dotknu. Bude pouze má, už ji nikomu nedám. Zamilovala jsem si ji. Přidala jsem do kroku, začala jsem běžet, ať jsem u ní co nejdřív. Ano, už jen pár metrů, ano, už jen pár centimetrů. Byla jsem od ní tak na půl centimetru a v tu chvíli jsem se zarazila, něco mě nechtělo pustit dál a všechno zčernalo. V mé hlavě začal znít pronikavý pisklavý zvuk a já otevřela oči.
Eiffelovka zmizela, zmizelo francouzské slunce. Zbyla jsem jen já, můj pokoj, můj budík a první školní den.


