
Nebylo to tak dávno co jsem ji poznal, poprvé uviděl a promluvil s ní. Ještě teď to mám v živé paměti. Sice to tak strašně bolí, ale byla to jediná dívka se kterou jsem si nejvíc rozuměl.
Když tak přemýšlím, bylo to před více jak rokem, ale mě se to zdá jako včera. V ten den jsem nestíhal do školy. Já vlastně nestíhal nikdy, ale dnes to bylo příliš. Ujely mi všechny autobusy a to mi jich jede dost. Musel jsem půl hodiny čekat na další a mezitím jsem přemýšlel nad tím, jak bude učitel zase vyvádět, že jdu pozdě. A bez úkolu, sice jsem na něj měl tu půlhodinku čas, ale mě se prostě nechtělo. Sedl jsem si na lavičku a čekal na další autobus.
Tentokrát to nebyl ten vesnický autobus jako obvykle. K zastávce se řítil světle modrý autobus s velkým nápisem MHD PARIS. Nemám rád "MHDéčka" jsou v nich nacpaní lidé, nemůžu se tam nikdy ani hnout. Ale tentokrát byl poloprázdný, možná to bylo tím brzkým časem. Asi o půl 9 jezdí málo lidí. Zastavil přímo předemnou, orazítkoval jsem si jízdenku a šel dál do vozu. A v tu chvíli jsem ji uviděl. Seděla až skoro na zadním sedadle. Na bílém svetříku měla rozeplý červený kabát s velkými černými knoflíky. Vlasy rozpuštěné, vlnité. Krásně se jí leskly. Oči jsem neviděl, hlavu měla sklopenou a něco četla. Z mého snění mě probudil až můj pád na zem. Při rozjíždění autobusu sebou celé vozidlo prudce trhlo, já se nestihl chytil a už jsem jí ležel u nohou.
Rychle jsem se zvedl a začal se omlouvat. "Já se omlouvám, nechytil jsem se a to tak trhlo.." zvedl jsem hlavu a podíval se na ni. Dívala se na mě vlídnýma modrýma očima a řekla: "To je v pořádku, hlavně se musíš něčeho vždy držet jinak budeš padat stále." usmála se, otočila zrak ke knize a znovu se začetla. V tu chvíli jsem se cítil jako největší pitomec. Rychle jsem se zvedl, oprášil kalhoty a sedl jsem si. Přímo za ni. Když jsem se k ní přiblížil cítil jsem její vůni. Smyslnou, sladkou...
Autobus zastavil na mé zastávce a já musel vystoupit. Už tak budu mít problém s pozdním příchodem. Vystoupil jsem z MHD a doufal, že ji ještě někdy uvidím. A v tu chvíli mě to napadlo. Zítra pojedu opět tím samým autobusem, třeba v něm zase bude.
Den uběhl rychle a já šel brzo spát, jen ať ji znovu uvidím. A tentokrát ji nepadnu k nohám, ale něco jí řeknu.
Vstal jsem neobvykle brzo, s tímhle tempem bych stihl všechny dřívější autobusy, ale já musel počkat na půl 9. Hodina H odbila a já čekal. Za chvíli se ze zatáčky vyřítil MHD PARIS a já už netrpělivě přešlapoval na místě. Dveře autobusu se otevřely a já vběhl dovnitř, orazítkoval jízdenku a podíval se na sedadlo kde včera seděla. Byla tam! V celé své kráse a v červeném kabátě. Hned jsem k ní šel, ruce se mi klepaly, čelo jsem měl upocené a v krku jsem cíli snad dva velké knedlíky.
"Ahoj, já jsem Ethan. Ten včerejší co ti padal k nohám." usmál jsem se na ni, ale v duchu jsem si nadával co jsem to vyplodil za hloupost.
Mile se na mě podívala a kývla ať si k ní přisednu.
"Nazdárek, já jsem Madison. No ten tvůj včerejší výstup se mi líbil. Bylo to docela vtipné, snad jsis nic nezlomil. A omlouvám se, že jsem se tě na to nezeptala už včera, ale musela jsem dočíst jednu knihu. Znáš to povinná četba a test jsem měla včera." znovu se na mě usmála a já v tu chvíli úplně roztál.
Povídali jsme si celou dobu než autobus zastavil na mé zastávce. Vyměnili jsme si telefonní čísla a slíbili si, že se ještě uvidíme. Škola se táhla, a já jen čekal kdy jí budu moci zavolat a dát si schůzku.
Po škole jsem jí hned zavolal. Šli jsme do malé kavárny. Já jsem si dal kávu a ona cappucino. Dobře jsme se bavili. Zjistil jsem, že studuje grafickou školu, její nejoblíbenější jídlo jsou lasagne, poslouchá rock a pop. Povídali jsme si o všem, o zájmech,rodině vztazích, budoucnosti. O všem co nás napadlo. Byla příjemná, usměvavá. Prostě holka, kterou si přeje snad každý kluk. A já ji našel. Pouze náhodou.
Setkávali jsme se skoro každý den,po dvou měsících jsem se konečně odvážil. Zeptal jsem se, zda bych mohl být její přítel a ona mou přítelkyní. V jejích očích jsem neviděl ani chvilku zaváhání. Okamžitě souhlasila a skočila mi kolem krku. První polibek. Sladký polibek od dívky snů. Rty měla hebké, plné, sladké. Nevím jak dlouho jsme se líbali, ale zdálo se mi to jako věčnost, věčnost kterou nechci ukončit.
Poté jsem se s ní rozloučil a slíbil jsem jí, že zítra pojedu opět pozdějším "MHDéčkem" abych s ní byl alespoň těch pár minut. V noc jsem něco cítil. Něco špatného, jakoby mi něco říkalo, ať jí napíšu a řeknu jí NEJEZDI.
Spal jsem jako zabitý. Jako do vody hozený. Budík z něvysvětlitelného důvodu nezvonil a já se vzbudil pár minut před půl devátou. Myslel jsem, že se zblázním. Rychle jsem na sebe hodil nějaké oblečení a utíkal na zastávku. Přiběhl jsem tam pozdě, autobus kolem mě pouze projel. V okně jsem uviděl její tvář. Usměvavou jak mi mává. V zápětí mi přišla smska s textem jaký jsem tele a že se uvidíme odpoledne, ať ji počkám před školou.
Štvalo mě, že jsem ji viděl jen na pár sekund, ale věděl jsem, že ji uvidím odpoledne a to mi stačilo.
Tak jsem si sedl na lavičku a čekal na další autobus. Ten jen za chvíli. Nastoupil jsem do něj, sedl na zadní sedadlo a čekal kdy dojede do určené zastávky, já přečkám školu a znovu ji uvidím.
Autobus najednou prudce zastavil. Lidé, kteří byli se mnou ve voze se nahrnuli k oknům a začali křičet. "Nehoda, nehoda. Havárie. Sanitka. Autobus skoro rozdrcený. Pane bože!!!"
Přispěchal jsem k oknu a uviděl tu spoušť. Světle modrý autobus měl na levé zadní straně velkou proraženinu. Vedle stálo nakládací auto s rozmáčknutým "čumákem".
Zamáčkl jsem tlačítko "nouzové otevírání dvěří" a vyběhl ven. Utíkal jsem k autobusu a modlil se ať to není autobus ve kterém jela Mads. Oběhl jsem ho abych viděl předek. Velká nápis MHD PARIS. Srdce se mi zastavilo. Nemohl jsem dýchat. Podlomily se mi kolena a já spadl k zemi. Přiběhl ke mě jeden ze sanitářů, který tam právě přijel se sanitkou.
"Co se tady stalo?" ptal jsem se roztřepaným a agresivním hlasem.
Sanitář se mě snažil nejdříve uklidnit a potom řekl: "Stala se tady havárie, tyhle dvě vozidla do sebe narazila. Semafor vypověděl svou funkci. Doufám, že budou všichni v pořádku." stále mě uklidňoval, když v tu chvíli k němu přiběhl jeden spolupracovník a se smutnou tváří dodal, že tahle havárie si vzala jednoho člověka. Mladou dívku v červeném kabátě. Seděla přímo na sedadle do kterého naboural nákladní automobil.
Tyhle slova mi v hlavě začaly dunit. Bušet. Hlava se mi chtěla rozkočit. Nevěřil jsem tomu.
Červený kabát, zadní sedadlo. MADS! Zakřičel jsem do větru její jméno.
Po druhé jsem nekřičel, přímo jsem řval. Z mého hrdla se ozývaly ty nejhorší skřeky, snad ne lidské. Po chvíli mi došel dech. Zvedl jsem se a snažil se dojít domů. Nevěděl jsem co v tu chvíli dělám. Jen jsem věděl, že jsem ji ztratil.
Teď je to přesně rok jak počítám. Přesně rok od té strašné nehody a já znovu nastupuji o půl deváté do autobusu s názvem MHD PARIS. Cvakám jízdenku jako obvykle a sedám si na to místo kde seděla ona. Stále ji tam cítím. Vidím její červený kabát, rozpuštěné vlasy a slyším její smích. Věřím, že ona je tady stále se mnou.


